Pohled ze studia Série památek a budov – ©Paul Bertier

Tah tužky je přesný a uspořádaný; celkové fyziognomie jsou určovány globálně geometrickými zákony. Černá a bílá, platná ve většině sérií, posiluje dojem elegance a střídmosti, až strohosti, která možná neodporuje hedvábné struktuře uhlových odstínů. Má-li však podtrhnout figurativní povahu kompozic – stejně jako blízkost s architektovou kresbou – mají daleko k identické reprodukci toho, co si umělec pečlivě hlídal. Více či méně zřejmé odchylky od vnímaného světa jsou skutečně zjevné; v některých ohledech je to jádro práce Paula Bertiera.

Tady je totiž dílo, které se na jedné straně zavazuje opřít se o zásadně trojrozměrnou realitu – o objemné prostory a obydlené budovy, o místa, která člověk skutečně, konkrétně protíná –, zatímco jde o jejich reprezentaci. na površích, které jsou navždy ploché a dvourozměrné; tento aspekt téměř v podstatě naznačuje ztrátu, propast s tím, co je přesto tak důsledně zohledňováno. Stejně tak jde o dílo, které na druhou stranu spíše představuje prvky, jejichž potřebnou přísnost a nevyhnutelnou pravidelnost lze vytušit v jeho motivech – což jsou zkrátka motivy architektonické –, kdežto v Simultaneously tyto stejné prvky jsou reprodukovány takovým způsobem, aby se odchýlily od pravdy, a v důsledku toho byly součástí cesty, která je imaginární.

Obrazové zaujetí Paula Bertiera jsou proto nejednoznačnější, než by se zpočátku dalo věřit. Tato ambivalence mezi sbližováním a odklonem od reality se zvýrazňuje s postupem v díle umělce. Také se abstraktně vyjadřuje třemi způsoby.

Především fasády, fragmenty zdí či zastoupená místa života – tedy série Budova, ostrov a hranice – jsou víceméně nepopsatelné. Tato „místa“ bez kontextu a napříště anonymní působí genericky, jako by poukazovala na jakýsi univerzální motiv výstavby v městském prostředí. Absence značení a skrytí jakékoli lidské přítomnosti posiluje tento dojem disociace s ohledem na realitu, ke které obecně přidáváme rámec, kulturu nebo populaci. Zároveň je hmatatelná jakási malátnost, zejména v barevných kompozicích série Border, které víceméně připomínají vylidněné obrazy doby surrealismu, kde osamělost je také způsobem reflektování světů.

Pohled na výstavu Matter of Dreams v prostoru Arts Without Borders – ©Paul Bertier

Poté prvky zastoupené v této stejné sérii zdůrazňují jedinečné použití bílé a černé, prázdných míst a pevných látek, aby se vzory z reality vytáhly více dopředu. Některé reprezentované motivy tak tvoří načernalou hmotu uspořádanou ve středu kompozice, kontrast s bělostí okolního papíru se zvýrazní. Pozemky architektury se pak zdají odtržené od skutečného světa, jako by byly odstraněny, bez jakéhokoli základu, obvodu, vznášející se ve vzduchu. Jiné kompozice jsou navrženy tak, že na místech, kde měly být stavby zobrazeny, je vyhrazena bělost papíru nebo plátna, což opět kontrastuje s hustou vegetací a obytnými mřížemi, které je obklopují. Plochy zbavené sebemenšího reliéfu již nejsou schopny zmínit žádný objem, končí popisem abstraktních hmot, neposkvrněných prostorů podložených neviditelnými geometriemi. Oko je nyní vyzváno, aby zkoumalo zajímavé tvary a siluety, protože již neodkazují k ničemu konkrétnímu, a zároveň se zdá, že obsahují jakousi pravdu.

A konečně, některé kompozice Paula Bertiera se více distancují od reality, proměňují architektonické motivy v jakési autonomní morfémy, které lze znovu injektovat na povrch papíru, pohrávají si s efekty opakování nebo symetrie, tedy zkoumáním rozmanitosti konfigurací nabízených geometrickým procesy. To je mimo jiné to, co vyplývá ze série Home and Monument. První dává přesněji vidět panel obyvatelných staveb složených z architektonických fragmentů, které se sestavují, opakují, staví vedle sebe a nakonec staví budovy nesené rozhodně bezohlednou fantazií; jsou tím, co se Paul Bertier nejvíce blíží utopickým perspektivám, kde jde o to dívat se do dálky a vymýšlet způsoby, jak zabydlet více či méně dosažitelnou budoucnost. Druhá práce radikálněji na straně čisté abstrakce, s těmito opakovanými fragmenty, jejichž základní motiv vybledl. I zde celkový rámec připomínající obytné struktury, někdy jemně interpretující úhly a sklony tak, aby poskytl právě to, co je potřeba k připomenutí původní budovy.

Praxe Paula Bertiera tedy spočívá v postupném okrádání architektury o její fyzickou realitu, aby ji znovu uvedl do plochých prostorů, tedy prostorů schopných rozmístit formu fikce, byť stručné, která by rámovala prostory, které každý pravděpodobně obývá. Výsledkem je, že realita obydleného prostoru již není chápána pro svůj symbolický, sociální nebo kulturní význam; nyní se shromažďuje pro svou čistou morfologii a evokativní sílu, která ji doprovází. Také nepochybně v této práci dostatečně netrváte na roli, kterou hraje vnímání, pohled a možná i láska k formám. Zdá se, že Paul Bertier se skutečně neustále ptá sám sebe, co dělá siluetu, tvarosloví, schopné označovat obydlený prostor. Je to způsob, jakým si dutiny hrají s tělesy, povrchy s hloubkami, vybrání s výstupky, aby se vytvořily dveře a okna? Je to spíše život, který nevidíme, ale který tušíme, za těmi samými otvory, které umělec nejčastěji zobrazuje neprůhledným způsobem? Těžko říct, nepochybně kromě případů, kdy je člověk umělcem.

Praktické informace:

Icarus prostor
31 bulvár Gambetta
Issy-les-Moulineaux

lakování
Čtvrtek dubna 7 2022

Horaires
Pondělí až pátek: 9:22 – XNUMX:XNUMX
Sobota: 10:12 – 30:13 a 30:18 – XNUMX:XNUMX

Pro více informací: https://www.espace-icare.com/